OSKAR BRÁZDA

Nedaleko Žatce, kde lesnatá vrchovina Džbánu spadá k širokému údolí Ohře, se nad lány chmelnic vypíná mohutný zámek Líčkov. Donedávna o něm téměř nidko nevěděl, byl dlouho znám jen v nejbližším okolí. Má ale pozoruhodnou historii, která vyvrcholila, když tu po dobu několika desetiletí přebýval a tvořil vynikající malíř - pardubický rodák Oskar Brázda.

Už během své pozemské pouti se tento obdivuhodný umělec stal doslova legendou. Ovšem k opravdovému poznání jeho života a díla přispělo teprve nedávné vybudování Brázdovy Galerie a zpřístupnění zámku, který se tak stal novým a velmi oceňovaným památkovým objektem severozápadních Čech.

-

MALÍŘŮV ZROD

Oskar Brázda spatřil světlo světa dne 30. září 1887 v Rosicích, které jsou dnes částí Pardubic. Tady prožil své dětství i část prvních školních let a ve zdejším prostředí se při meandrech a tůních Labe začalo formovat jeho malířské vnímání.

Jinak je zatím Brázdovo mládí jen málo známé. Víme pouze, že měl bratra a sestru - a otec že podnikal v pohostinství. Rodina se proto několikrát stěhovala. Poměrně záhy pak odešla do Prahy, kde otec provozoval známou kavárnu Slavia naproti Národnímu divadlu, načež se později stal známým hoteliérem.

V Praze navštěvoval Brázda gymnázium. Měl jednou převzít od rodičů živnost, avšak stále víc ho přitahovalo malování. A tak na přímluvu několika pražských tvůrců směl roku 1904 vstoupit na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Jeho profesory tam byli především R. Bocher a k. Pochwalski. Mladý Brázda se však postupně přiklonil k umělcům, sdruženým kolem představitele rakouské secese Gustava Klimta (1862 - 1918). Bezprostředně po ukončení studií pak dosáhl čtyřiadvacetiletý Oskar Brázda zcela mimořádného úspěchu. Získal zlatou medaili s tzv. římským stipendiem (udělováno pouze jednou za pět let), kterou mu v roce 1911 osobně předal císař František Josef I.

Vzápětí odejel tudíž Brázda do Itálie. Tam dále studoval v muzeích a galeriích - a s nezměrnou, pro sebe příznačnou pílí tvořil. Upnul se především k olejomalbě a vedle zátiší, květin a krajin se stále víc věnoval portrétům. Začal také vystavovat a jeho práce vzbuzovaly prokazatelně rostoucí pozornost.

ZA SVOBODU ČECHŮ A SLOVÁKŮ

V Římě, v pestré mezinárodní umělecké společnosti, poznal Brázda mnoho nevšedních osobností. Vynikala mezi nimi švédská spisovatelka Amelie Posseová, se kterou roku 1915 uzavřel manželství. V té době ovšem už téměř rok zuřila první světová válka, do které po boku Francie, Velké Británie a Ruska vstoupila v květnu proti Německu a Rakousku-Uhersku také Itálie. Brázda jako příslušník nepřátelského státu byl nejprve internován na Sardinii, avšak záhy mu bylo umožněno zapojit se činorodě do československého zahraničního odboje. Jako pobočník M. R. Štefánika stál pak v Římě u zrodu našich italských legií a byl také poslem k Edvardu Benešovi do Paříže a k T. G. Masarykovi do Londýna, s nimiž i později zůstal v trvalém přátelském vztahu.

Po vzniku Československé republiky (1918) zůstal však ještě Brázda na Apeninském poloostrově. V jižní Evropě už měl pověst vyhledávaného portrétisty. Úspěšně vystavoval v Benátkách, Římě či dalších městech - a italská vláda mu udělila vyznamenání, jmenovala jej dokonce komturem. Oskar Brázda, který byl tehdy jakoby naším kulturním vyslancem v této zemi, provázel také prvního prezidenta republiky Masaryka při jeho pobytech na Capri v letech 1921 a 1922, kdy se setkali např. s Maximem Gorkým, Enricem Carusem a podobně.

Navzdory uměleckým i společenským úspěchům v Itálii však posléze naplno zvítězila Brázdova rostoucí touha po vlasti. Manželé ostatně naprosto nesnášeli Mussoliniho fašismus, pohlcující rychle celou zem. A tak se Oskar Brázda rozhodl k návratu domů, třebaže věděl, že se potká nejenom s uznáním, ale i se žárlivostí a kritickými hlasy a že bude nucen o své tvůrčí pozice urputně usilovat. Tím více, že za své sídlo zvolil nikoliv Prahu, ale severočeský venkov. Jeho domovem se od roku 1925 stal zámek Líčkov na Žatecku.

BRÁZDŮV LÍČKOV

Na statku a zámku Líčkov začali ovšem manželé Brázdovi vést značně odlišný život, než jakému uvykli předtím. Nejprve však bylo nutno dát majetek do pořádku, protože všechno se nalézalo v téměř katastrofálním stavu. Prázdné místnosti bez oken a s opadanou omítkou musely být plně rekonstruovány a znovu zařízeny, avšak díky úsilí manželů se to rychle dařilo. A tak i navzdory mnoha potížím se už roku 1930 zaskvěl zámek Líčkov, předtím už téměř zapomenutý, jako znovuzrozený umělecko-historický skvost, což bez nadsázky představovalo závažný kulturní čin.

Tehdy se také Oskar Brázda pustil do vedení veškerých hospodářských záležitostí. Dokonce kvůli tomu dálkově absolvoval střední zemědělskou školu v Roudnici nad Labem. Avšak především bohatě rozvinul svou malířskou tvorbu. Jeho původně postsecesní styl se mezitím přerodil do osobitého, přesvědčivého realistického projevu, nijak nedotčeného moderními uměleckými proudy - a tento konservatismus, umocněný klasickým, akademickým pojetím malby, si získával stále početnější obdivovatele. Ukázalo se to nejlépe při velké reprezentativní výstavě Oskara Brázdy v pražském Obecním domě z roku 1930, která vzbudila skutečně nevšední pozornost.

Brázdova první choť Amelie Posseová žila samozřejmě tehdy rovněž na Líčkově. Už od svých římských dob se intenzivně zabývala literaturou a své vzrůstající pověsti odvážné pacifistické autorky využívala k praktické pomoci politickým uprchlíkům z nacistického Německa, kterých rychle přibývalo. A protože zároveň měla ráda společnost, stal se zámek Líčkov její i manželovou zásluhou záhy velmi vyhledávaným duchovním střediskem. Přijížděla sem řada domácích i zahraničních politiků, vojáků, spisovatelů, hudebníků i malířů, takže označení "Brázdův Líčkov" se už tehdy vžilo jako obsahově známý, respektovaný a vážený kulturní pojem.

Koncem třicátých let se Oskar Brázda rozešel se svou první manželkou, která i s oběma syny odešla do Švédska, a po Mnichovu musel z Líčkova rovněž odejít a nuceně žil v Dobříši. Na svůj znovu zpustošený zámek se vrátil po druhé světové válce, ovšem pro další obnovu měl čas pouze do roku 1948, kdy byl veškerý jeho majetek znárodněn.

Naštěstí však bylo Oskaru Brázdovi dovoleno, aby na svém zámku žil i nadále alespoň jako nájemník. Byl přitom pronásledován nejrůznějšími obavami a problémy, ovšem tím více a se stále větším zápalem tu maloval figurální kompozice, akty, portréty, květiny, zátiší či krajiny, přičemž svou erudicí, reálnou virtuozitou a očividnou uměleckou opravdovostí uváděl veřejnost při občasných severočeských výstavách doslova v úžas.

Ovšem tak úspěšně mohl Brázda na Líčkově na sklonku života tvořit jen proto, že měl zároveň skutečného "dobrého anděla" ve své druhé manželce, paní Marii Brázdové, původem ze zdejší vsi. Neboť po celá dlouhá poválečná léta byla tato žena mistru Brázdovi nejenom půvabnou modelkou, ale i výtečnou hospodyní, oblíbenou hostitelkou početných přátel či žáků a obětavě o svého chotě pečovala zejména v dobách jeho tíživé nemoci.

A tak jen díky své vzácné choti mohl Brázda na líčkovském zámku vytvořit vpravdě bezpočet skvostných olejových pláten a především svůj rozsáhlý a mimořádně obdivuhodný cyklus "Vesmír a lidstvo", kterým tu jeho celoživotní umělecké usilování tak impozantním způsobem vyvrcholilo. Na Líčkově pak Oskar Brázda dne 9. prosince 1977, ve věku více než devadesáti let, po těžké chorobě skonal. Svými jedinečnými obrazy je však na zámku přítomen i pro budoucnost!

Po malířově smrti zůstala jeho choť na zámku i nadále, aby ochraňovala manželovo vzácné tvůrčí dědictví. Přes deset let vedla urputný boj s úřady, které chtěly Líčkov prodat a obrazy jen kdesi provizorně uskladnit. Pro paní Mařenku, jak se jí v okolí všobecně říká, to představovalo těžké časy, avšak nakonec se přece jen dočkala spravedlnosti. Vždyť po listopadové revoluci z roku 1989 jí byl zámek spolu s dvorem a pozemky v rámci majetkových restitucí roku 1922 náhle a nečekaně navrácen jako oprávněné dědictví po manželovi. Byl ale už opět značně zanedbaný, neboť státní orgány používaly předtím jednotlivé prostory k nejrůznějším hospodářským účelům, neprováděly dostatečnou údržbu a pod.

Paní Marie Brázdová se však této situace nezalekla. S nevšedním nadšením se naopak pustila do všech potřebných oprav a adaptací, obnovila v krátké době zámek jako vynikající, třebaže předtím zapomínanou kulturní památku a zřídila a zpřístupnila v něm zcela novou a nevšedně pozoruhodnou Galerii Oskara Brázdy. "Líčkov musí zůstat Brázdův!" tak znělo její krédo a těmito slovy proklamovala své předsevzetí. A v tomto duchu už také zabezpečila řadu nejrozmanitějších oprav, přeměn, úprav či adaptací, namnoze velmi nákladných a pracných, které však způsobily, že líčkovský zámek opět rozkvetl a zkrásněl a že se jako zcela nová a významná Galerie stal ozdobou Žatecka a celých severozápadních Čech, a to právě díky nevšednímu dílu malíře Oskara Brázdy!